Jarka Straková se v loňském roce vydala na třísetkilometrovou pouť za plzeňskou diecéze. V pátek 19. dubna odpoledne vyrazila na pouť za zdar diecézní synody. V textu, který najdete níže, barvitě líčí své první putování. Těšíme se na další zápisky z aktuální pouti.

Loni jsem se vydala na pouť k Božímu milosrdenství do Slavkovic. Žijeme s manželem, dětmi a jejich rodinami v naší plzeňské diecézi celých 30 let, máme ji rádi. Ohlédnu-li se za sebe, prožili jsme krásné období ve farnosti, spolču, s podporou přátel i duchovních, máme za co děkovat, a co se nezdařilo zase napravovat. Měla jsem přání podniknout pěší pouť k Božímu milosrdenství do Slavkovic, tak jsem si řekla, že by se zrovna hodilo vykonat pouť ke kulatému výročí diecéze. Do Slavkovic se poutníci pravidelně vydávají z různých míst naší vlasti, jen z Plzně zatím nikdo. V létě se poutníci setkají v kostele Božího milosrdenství při společném slavení, sdílení.

Trasa z Plzně je dlouhá, je to asi 300 km pro pěšího poutníka. Byla jsem navíc omezena různými povinnostmi, a tak jsem ji absolvovala na několik etap. Zavolala jsem P. Tomasze Kazańskeko, pořadatele poutí do Slavkovic a svěřila se mu se svým nápadem. Povzbudil mě, ať vyrazím a ujistil o doprovázení modlitbou. Ať prý vyjdu bez obav, s odvahou a vírou v Boží milosrdenství, byť nemám na cestě nic zajištěno.

Jednoho červnového dne jsem si sbalila batoh se spacákem, pláštěnkou a několika drobnostmi, obula tenisky a vyrazila do katedrály sv. Bartoloměje před Plzeňskou madonu, abych si vyprosila její ochranu a Boží pomoc.

Pokračovala jsem cestou kolem kostela u františkánů, odkud právě vycházel P. Petrašovský, který mi na cestu požehnal. Tak jsem vykročila na Rokycany. Každý úsek cesty jsem skončila na vlakovém nádraží, abych příště navázala plynule další etapou.

Trasy vedly z Plzně přes Příbram, Kosovu horu, Český Šternberk, Zruč n.Sázavou, Havlíčkův Brod a Vepřovou do Slavkovic.

Toto je výsledek:

  • 1. etapa Plzeň – Rokycany – Příbram (23.–25. 6.)
  • 2. etapa Příbram – Kamýk n. Vltavou – Kosova Hora (13.–16. 7.)
  • 3. etapa Kosova Hora – Chvojen, Konopiště, Benešov – Kosova Hora ( 29.–30.7.)
  • 4. etapa Benešov – Český Šternberk (10.–11.8.)
  • 5. etapa Český Šternberk – Kácov, Zruč n. Sázavou – Ledeč n. Sázavou, Stvořidla, Světlá n. Sázavou (11.9. – 13.9.)
  • 6. etapa Světlá n. Sázavou - Okrouhlice, Havlíčkův Brod - Pohled, Přibyslav, Velká Losenice, Vepřová - Velká Losenice, Žďár n.Sázavou., Slavkovice (15.9. - 17.9.)

Spala jsem různě podle situace. Pod širákem, ve stanu, v hotelu, v penzionu, v klášteře i na zámku.

Putovala jsem většinou sama, jednou mne provázeli moji vnuci, jindy zase řádová sestřička. Cesta dobře utíká, když se krajina mění, turistické cesty jsou značené a počasí přeje. Krásné je putování kolem Sázavy s výhledy do dáli.

Problém nastal, když se mi vybil mobil zrovna vlesích, jako jsou ty brdské – hluboké a nekonečné. Vracet jsem se nechtěla, budu pokračovat dál, ale jak dlouho? Celý den bez mapy a civilizace, zrovna tady jsou turistické značky nejasné nebo chybí. Člověk živáčka nepotká.

Naštěstí projel okolo cyklista, zastavil a divil se, co tady vlastně takhle sama dělám? Kam jdu? „Chci dojít do civilizace!“ Byl velmi ochotný, koukli jsme do mapy, směr byl správně, a tak jsme si popřáli šťastnou cestu. Pokračovala jsem v putování až jsem došla k rozcestí se šipkami. To je skvělé! Zanedlouho ovšem vidím dva divočáky, co mi jdou naproti. Sebrala jsem klacek a začala klepat a bouchat kolem sebe. Pomohlo to, divočáci pomalu odkráčeli z asfaltky a já obloukem mohla pokračovat dál. To jsem se zapotila!

Na pouti jsem potkávala samé ochotné lidi. Snažili se vždy poradit nejlepší cestu. Na oplátku jsem jim slíbila, že se za ně pomodlím. Byla jsem překvapená, že se nebránili, dokonce si přáli, abych myslela na náš národ, na dokončení studií či zdraví. Zážitkem pro mne bylo setkání se sestřičkou Ludmilou z Kosovy Hory. Nabídla mi ubytování, ošetření bolavého kolene, jídlo a putovala se mnou jednu etapu. Sestřička cesty kolem svého působiště dobře znala, a tak jsme putovaly „zkratkami“ - přes pole, louky, kukuřicí, obuté a bosé, v dešti či parnu, v tichu i modlitbě. Prostě báječné setkání.

Na doporučení známých jsem strávila jedno odpoledne u paní Helenky v Havlíčkově Brodě. Kromě prohlídky historického centra mi zajistila i odborného průvodce kostela. Na dalších dvou místech mi kněží domluvili nocleh v rodinách.

Stále vzpomínám na tahle setkání s lidmi, co mne přijali k sobě, nabídli svůj příbytek, někdy se sešla i širší rodina, rozdělili se o jídlo a věnovali mi čas. Zůstala jsem víc obohacena, než jsem sama mohla dát. Ani zdravotní problémy se poutníkovi nevyhnou. Bolest kolene s omezením chůze nebo uklouznutí ve sprše a naražení boku mne vyřadilo na měsíc z další etapy. Mohla jsem pokračovat, až bolesti přestaly. Najednou vidím ceduli. „A už jsem tady. Slavkovice!“

Na návsi u rybníka nový moderní kostel. Nikde nikdo. Beru za kliku. Je otevřeno. Hospodin se postaral i o takového nepatrného poutníka jakým jsem byla já. Předem jsem neměla zajištěné žádné ubytování ani stravování, vždy se vše poskládalo během cesty. Celá ta moje pěší pouť za plzeňskoudiecézi se, myslím, loni vydařila. V modlitbě s prosbami za Boží milosrdenství pro nás všechny. Jak to tak bývá, putování se stává závislostí. Chtěla bych, jestli Pán dá, pouť zopakovat, tentokrát s úmyslem za zdar diecézní synody.

---

Jarka Straková se skutečně v pátek 19. dubna ve 14:00 vydala od katedrály sv. Bartoloměje na pouť za zdar diecézní synody.