Setkání synodních delegátů v Liticích (18. 1. 2026) se zúčastnila i "pozorovatelka" za farnosti na Nepomucku, které se od 1. 1. 2026 staly součástí plzeňské diecéze. Jaké dojmy si z tohoto setkání odvezla?
Farnosti spravované z Nepomuka se od ledna letošního roku staly součástí plzeňské diecéze. Pro farní správu a věřící to znamená určité změny. V plzeňské diecézi probíhá velmi živý synodální proces. Diecézní synoda běží už třetím rokem a navazuje na celosvětový synodální proces papeže Františka. Záměrem papeže a cílem procesu je proměna katolické církve na společenství, které více naslouchá všem věřícím a zapojuje je do rozhodování a odpovědnosti za její směřování.
Plzeňská diecéze se pod vedením biskupa Tomáše Holuba pokouší v rámci synodálního dialogu nalézt konkrétní odpovědi na základní otázky svého fungování v blízké budoucnosti, a sice ve třech základních oblastech: misie, organizace a ekonomika. Do synody jsou zapojeni kněží, jáhni, zasvěcené osoby a ostatní věřící (cca 60 mužů a 41 žen) reprezentující všechny věkové kategorie, různé profese a pestrou škálu názorů. Plzeňská synoda letos vstoupila do třetí závěrečné etapy, během níž budou vybrány priority z navržených cest a ty budou realizovány do konkrétních výstupů.
Jak se hledá shoda v modlitbě a diskusi?
V Liticích se 18. ledna 2026 konalo už 3. setkání synodních delegátů plzeňské diecéze, kterého jsem se účastnila jako pozorovatelka a na kterém bylo Nepomucko vřele přivítáno. Po příjezdu a registraci byl čas na kávu a aklimatizaci, následovalo slavení eucharistie s biskupem. Jednání probíhalo v plénu (všichni) a ve skupinkách (cca 8 lidí). Delegáti si skupinku vybrali pomocí obrázku jimi preferovaného dopravního prostředku. V naší skupince „městského retro kola s proutěným košíkem“ se sešlo pět žen a dva muži (zaměstnankyně biskupství, zástupkyně farnosti, první česká katechistka, kněz a ekonom).
Ještě před jednáním ve skupinkách bylo v plénu delegátům připomenuto 8 okruhů („hlasů“), které vzešly z předchozího hlasování delegátů a které delegáti dostali předem k prostudování. Při jednání ve skupinkách se pod vedením facilitátora („usnadňovače“) mohl každý vyjádřit k „hlasu“, ve kterém se nejvíce poznává. Pak byl prostor pro reakci na to, co řekli ostatní, a jednoduché zformulování řečeného. Závěry svého jednání mohly jednotlivé skupinky přednést v plénu při závěrečném jednání nebo jen zapsat na velký arch papíru.
Odpolední jednání probíhalo stejně, ale tématem už bylo 12 konkrétních priorit, které vzešly z adventní ankety: misijní, organizační a ekonomické. Každý delegát měl možnost vyjádřit své názory také písemně v anketě hned po skončení jednání nebo ji vyplnit doma prostřednictvím e-mailu, resp. využít obě možnosti.
Plzeňská synoda jako „duchovní inkubátor“
Na plzeňské synodě se sešla pestrá směs inspirativních lidí a zazněly rozličné názory. Setkání proběhlo v atmosféře hlubokého zaujetí, zároveň bylo ale uvolněné a svobodné. V pozadí nejen této akce, ale i celého tříletého procesu, lze tušit profesionální organizační tým a systémovou podporu od vedení diecéze. Hlavní záměr synody, že zodpovědnost a služba v církvi nejsou vyhrazeny jen klerikům, ale že i ostatní věřící, muži i ženy, mají v této oblasti své nezastupitelné místo, se v Plzni prakticky naplňuje. V diskusích také zaznělo, že věřící by měli přebírat odpovědnost za církev a že už nemohou být jen konzumenti církevních služeb, ale více se podílet na poskytování „církevního servisu“.
Podle mého názoru se v plzeňské diecézi nenaplnily obavy, které zaznívaly po vyhlášení synody papežem: Nedochází k rozmělňování katolické nauky ani bohatství její tradice, ani se nejedná o čistě byrokratický nebo formální proces, který je pouhou reakcí na smutnou realitu, „že lidi ani peníze nejsou a nebudou“.
Plzeňská synoda je proces duchovní, uprostřed stojí Kristus. Zároveň se účastníci snaží ze synody vytěžit zcela konkrétní důsledky pro fungování diecéze v blízké budoucnosti. Plzeňské synoda se zdá být „duchovním inkubátorem“, který by se mohl stát „start-upem“ proměny české církve. Nese v sobě sice riziko neúspěchu, ale také nemalý potenciál pro obnovu života v církvi.
Marie Mírková
