Co pro vás osobně znamená synoda a kam nebo k čemu by nás měla dovést?
Josef: Vychován v katolické praktikující rodině na venkově jsem ještě zažil “předkoncilní latinskou” církev se vším všudy. Když Druhý vatikánský koncil (1962-1965) končil, bylo mi 21 let. O samotném průběhu jsem měl málo informací, ale po skončení koncilu informace prosakovaly i k nám. Postupně se zaváděla liturgická reforma, která nespočívala jen v zavedení mateřského jazyka a obrácení oltářů, jak se často říkalo. Pro církev byl Koncil přelomovým. Vřele doporučuji pro porozumění obsahu slova synoda v církvi přečíst si z celkově 16 koncilních dokumentů aspoň dva: Lumen gentium (Světlo národů – věroučná konstituce o církvi v dnešním světě) a Gaudium et spes (Radost a naděje – věroučná konstituce o Božím zjevení). Stále žasnu, jakými proměnami v čase prochází církev vedená Duchem svatým, aby sloužila v Kristově duchu: vždyť “Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do Otcova království jsou vedeni Duchem svatým, a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.
Pavla: Synoda pro mne znamená společné putování, kráčení v síle Ducha sv. za nabídkou Ježíše: “Aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby byla plná.” (Jan 15,11)
Jak rozumím společné putování? Být vnímavý a zajímat se o druhé. Nejen v kostele, kde bychom měli vědět jeden o druhém (tolik nás ještě není, abychom se nemohli znát), ale také i v místě, kde bydlím, žiji. Znát jejich radosti, umět se s nimi radovat, ale také bolesti, při jejich zármutku, trápení jim říci, že se za ně pomodlím. A mít odvahu jim říci, mohu se teď s vámi pomodlit za ten problém? A pak bohoslužba není jen moje soukromá záležitost, ale předkládám Pánu všechny, s kterými jsem měla možnost hovořit. A tak se přibližovat k Ježíšově touze: “aby byli jedno…” (Jan 17, 22).
Je to cesta, kterou můžeme odstraňovat zábrany, které mají vůči nám a přibližovat je k Lásce, o které nic nevědí.
Vaším úkolem v rámci synodní rady je dbát na kontinuitu a připomínat historii. Jak vy osobně vnímáte tuto vaši úlohu?
Josef: Ano, kontinuita pro mě v této souvislosti znamená připomínání, rozpomínání se na to, co se stalo, předně u čeho jsem byl. Není toho tak málo; když se ta spousta příběhů a událostí očistí od čistě osobních nebo nedobrých záměrů atd, lze se dobrat podstatného pro kontinuitu. V Plzni jsem se natrvalo usadil na podzim r. 1967, předtím jsem bydlel na venkově, už to byl pro mě šok: tolik možností, mladých lidí, více kněží, ekumena...v omezené míře přednášky na biblická a náboženská témata v Korandově sboru ČCE, setkávání se spoustou lidí, bohoslužby slova pro mládež, malá společenství po bytech, charizmatické hnutí, velkou kapitolou byly pro mě prázdninové puťáky dětí a mládeže po slovenských horách...Mnoho zážitků, vzpomínek, přátelství...a snad i podpora tolik potřebné víry.
Po roce 1989 se přímo bouřlivě rozběhla ještě před založením biskupství spousta aktivit. Přesto jsou místa, kde návštěvníci bohoslužeb (obvykle starší ženy) vzpomínají na “staré dobré časy” se zavedeným neměnným řádem.
Pavla: Co pro mne znamená kontinuita? Vnímám všechny, kteří v minulosti svědčili odvážně o víře v Boha, kteří se nasazovali pro naše hlubší pronikání do vztahu s Kristem. Ať to byli kněží, různá společenství, ale i modlitby těch, kteří už jsou v Boží blízkosti. Věřím, že i dnes s námi kráčejí na synodním putování. Proto vidím velkým přínosem podporovat a rozvíjet malá „domácí“ (i farní) modlitební, diskuzní a vzdělávací společenství. Rozvíjet ekumenické kontakty a „brát“ si z jiných církví to, co nám chybí nebo to neumíme.
Byli jste „u toho“, když byla papežem Janem Pavlem II. v roce 1993 plzeňská diecéze založena a vzniklo zde biskupství. Jak se podle vás za 31 let tato diecéze proměnila?
Josef: Jednoduchá a jasná odpověď je, že v mnohém! Kdyby tomu tak nebylo, byla by to chyba – viz výše bod 1. -srov cit. GS. Svět kolem nás se velmi rychle proměňuje a my lidé věřící i nevěřící v něm žijeme. Přijde mi, že život je přes všechny možné výdobytky vědy a techniky a slušnou životní úroveň pro řadu lidí komplikovanější. Někdy mi přijde, že nestíháme a očekáváme šťastnou vlnu, která nás vrátí do klidných vod staré dobré církve s velkou autoritou. Mám radost, že se podařilo uskutečnit v relativně krátké době po vzniku diecéze řadu nejen stavebních projektů. Pro připomenutí tehdejším účastníkům uvádím Dny víry v Plzni, Vikariátní dny po diecézi, několikatýdenní obnovy ve farnostech. V diecézi dobře fungují Diecézní charita, církevní školy, Diecézní centrum mládeže atd. Dobrou službou synodální církve v menších obcích jsou např. dobře připravená tříkrálová sbírka po jednotlivých domech nebo setkání při rozdávání Betlémského světla. Obojí mám osobně vyzkoušené na několika místech, vřele doporučuji!
Pavla: Biskupství se vytvářelo v budově Arciděkanství – celá přestavba se konala za provozu, otec biskup František procházel denně staveništěm do prvního poschodí, farní úřad se přemístil do dnešní recepce. Místo dnešní kaple byla prodejna Karmelitánského nakladatelství. Musela se řešit komplikovaná restituční agenda. Postupně došlo ke slučování farností ve větší celky, což klade na kněze velké nároky. Do diecéze přišli řeholníci a řádové sestry různých poslání a kvalit. Vznikly církevní školy. Mládež může využívat různé nabídky s duchovní a volnočasovou náplní. Počet kněží a věřících se zmenšil. Tříkrálové sbírky, Noci kostelů, přednášky, koncerty a například kurzy ALFA dávají církvi šanci neformálně oslovit i lidi „mimo“ církev. Domnívám se, že 31 let v diecézi mělo pozitivní vývoj.
