Na státní svátek 8. května jsme se s lidmi bez domova vydali na pouť do Nepomuku. Účastnilo se jí asi padesát lidí včetně čtyř kněží: generálního vikáře plzeňské diecéze Petra Hrušky a tří oblátů: Martina, Mamyho a mě a také tří dobrovolníků. Pro mě to byla opravdu bohatá a krásná zkušenost.
Co jsme dělali?
Pouť jsme zahájili kolem deváté. Na cestě jsme se zastavili na snídani a kolem 10:30 jsme dorazili do Nepomuku. Tam nás srdečně přivítal farář Jiří Špiřík, který pro tyto výjimečné návštěvníky zorganizoval spoustu věcí.
Nejprve jsme v poutním kostele sv. Jana Nepomuckého slavili krásnou eucharistii, kterou jako hlavní celebroval Petr Hruška. A pak jsme šli na farní zahradu, kde jsme už tradičně opékali buřty. Bylo hezké, když všichni seděli kolem ohně, povídali si a smáli se.
Po obědě jsme se rozdělili do skupin, ve kterých jsme diskutovali o synodě a o tom, jak lidé bez domova vnímají církev a věřící vůbec.
Po rozhovoru následovaly dvě návštěvy: jedna v historickém muzeu a druhá ve farním kostele. Po krásném čase prožitém v Nepomuku jsme se vydali na cestu zpět domů.
Co mě překvapilo?
Prvním překvapením byl Einstein, bezdomovec, který perfektně ministroval a krásně četl první čtení. Vůbec jsem neměl dojem, že je to bezdomovec.
Dalším překvapením bylo, jak jsem se mezi lidmi bez domova cítil. Obvykle s nimi chodím v Plzni na mši do kostela U Ježíška a pak s nimi krátce zůstávám. Ale tentokrát, když jsem s nimi strávil celý den, jsem nikdy neměl pocit, že jsou to nějací zvláštní lidé. Cítil jsem se, jako bych prožíval krásný den s „normální“ skupinou lidí, jako jste třeba vy nebo já.
Co bylo tím nejlepším, co jsem se naučil?
V našich skupinových rozhovorech se otevřelo tolik zajímavých témat. Kromě jiného se mluvilo o dvou druzích věřících: o těch, kteří lidi bez domova přijímají, pomáhají jim a rozumí jim. A pak druzí, pro které nejsou lidé bez domova vítáni, místo toho je vyhánějí z kostela, protože jsou jednoduše jiní, chudí, barevní... Na pouti nás lidé bez domova vyzvali, abychom se zamysleli, do které skupiny patříme my.
Janith, OMI
Pozn.: Článek jsme převzali z webu oblati.cz.
