Michal: „Pozitivně mě překvapilo, že se většina delegátů aktivně a konstruktivně zapojila, bez ohledu na to, zda se jim pracovní dokumenty líbily nebo k nim měli výhrady. Zdálo se mi, že přes různé brblání zvítězila důvěra v Boží pomoc při společném hledání. Nepříjemným překvapením bylo, že se při prvním synodním plenárním shromáždění některým delegátům nelíbilo, že by při slavnostní mši vedle kněží a jáhnů podávaly svaté přijímání také pověřené ženy.“
Romuald: „Nadchlo mě velké množství lidí napříč diecézí, kteří se chtějí dobrovolně věnovat církvi v plzeňské diecézi a je to pro ně velká životní priorita. To je radost. Negativně mě překvapilo určité přehnané doufání některých ve samospasitelnost synody a taky někdy zjištění, že papír snese všechno zvlášť když je ho hodně...“
Oto: „Negativně mě nepřekvapilo nic. Beru nedorozumění, názorové odlišnosti a dokonce negativní postoj k synodě jako součást synodního procesu. Pozitivně mě překvapilo, že si dokážeme naslouchat a být společně kreativní. Obě plenární zasedání v Johannisthalu mi taky potvrdily, že jsme Boží lid a on je mezi námi přítomný úplně ve všem.“
Hana: „Překvapilo mně, kolik lidí z různých míst a různorodých profesi se dokáže duchovně sjednotit a vytvořit velmi silné duchovní společenství. Zdá se mně, že je závěrečný dokument dost komplikovaný“
Karel: „Pozitivní určitě bylo vzájemné setkávání, rozhovory a sdílení zkušeností - nejprve ve farnosti, a pak napříč celou diecézí. Čekal jsem, že to bude přínosné. Ale když se to v Johannisthalu ještě navíc umocnilo atmosférou, která se vždy vytvořila... Ta diecézní vzájemnost se dala přímo nahmatat! Moc pěkné a naplňovalo to nadějí! Nic vyloženě negativního jsem nezaznamenal. Náročné bylo poznání, že synoda je opravdu práce, docela velká makačka. A to jsem nebyl ani součástí přípravného týmu, který té práce odvedl neskutečně! A také to, že když se dobře odvede práce, neznamená to, že vše bude krásně použitelné v praxi.“
Odnesl/a jste si něco, co ovlivní vaši další pastoraci?
Michal: „Oceňuji odvahu biskupa Tomáše svolat synodu. Myslím, že bez tohoto zážitku „synodality zblízka“ bych možná ještě dlouho nechápal, že se my kněží musíme naučit – tam, kde je to třeba –předávat otěže vedení Božího lidu dalším mužům a ženám. Pochopil jsem, že mým úkolem není „všechno udělat“, ale spíše získávat lidi, kteří v sobě objeví povolání ke službě.“
Romuald: „V synodním procesu myslím neděláme něco, co bych při pastoraci už dávno nedělal, vlastně to tak je celý můj dosavadní kněžský život - skrze pastorační a ekonomické rady farností. Mám rád otevřenou režii a tedy širší shodu lidí ve farnosti, kteří se podílí na jejím životě.“
Oto: „Odnesl jsem si zase nový vhled do života lidí kolem mě. Ať už to byli mladí, manželé, zasvěcení, pracující, lidi v důchodu, služebníci církve, … vždycky mě obohatilo setkání s jejich realitou, s jejich náhledy.“
Hana: „Zkušenost společného rozlišování a hledání. Bylo velmi přínosné, že před každým jednáním jsme měli duchovní obnovu, kdy jsme se "naladili" na společnou notu. V tom bych chtěla pokračovat i ve své "malé farnosti."
Karel: „Synoda mi více otevřela obzory. Znovu jsem si uvědomil, že se nelze soustředit jen na vlastní farnost. Diecéze je mnohem širší a barevnější než jen se soustředit na to "doma".“
Co vás ve vaší službě kněze/řádové sestry nejvíce naplňuje? Co vás naopak nejvíce vyčerpává?
Michal: „Ačkoliv také působím ve farní duchovní správě, vnímám své kněžství v mnohem větší šíři. Všude mohu jako řeholník, tedy křesťan, který se rozhodl následovat Krista „z větší blízkosti“, svědčit o jeho lásce, a dokonce ji dávat hmatatelně pocítit při udělování svátosti smíření a slavení eucharistie. Přitom mám radost z toho, že jsem (snad) stejným člověkem – křesťanem a knězem – při setkání s problémovými dětmi v nízkoprahovém klubu, tak jako se studenty a akademiky na univerzitě.“
Romuald: „Nejvíce naplňující je vždy modlitba před svatostánkem a až pak setkávání a služba lidem, zejména svátostná i když boj o zachování tohoto pořadí je často u mě -bohužel neúspěšný. Ale nevzdávám se. Vyčerpává mě moje lenost věnovat se administrativě a kanceláři.“
Oto: „Naplňuje mě, když vidím, jak lidi dokáží pravdivě pojmenovat to, co prožívají, i když je to náročné, a zároveň se nebojí pustit si do života Kristovu lásku. Často jsem ve svátosti smíření tichým svědkem téhle odvahy a Hospodinovi věrnosti.
Vyčerpávají a zaměstnávají mě setkání všeho druhu. Rád se setkávám vlastně s kýmkoliv; setkání prožívám intenzivně a většinou pozitivně. A po několika dnech plných setkání jsem pak rád, když třeba celý den nikoho nepotkám a můžu nechat doznít emoce a dojmy.“
Hana: „Naplňuje mně to, že mně Pán povolal, abych mu patřila a že mám komu sloužit. Dětí i lidí je dost. Mám velkou radost z konvertitů. Jejich osobní setkání s Kristem a svědectví života mě velmi povzbuzuje. Vyčerpávají mě zbytečně vyhrocené konflikty.“
Karel: „Naplňuje setkávání s lidmi; občas pocit, že má smysl to, co dělám; také chvíle o samotě, kdy se zklidním a uvědomím si, že Bůh je se mnou. Vyčerpává množství byrokracie a starost o nemovitosti. Ale život není jen o naplnění, taky se musím vyčerpávat ;-).“
Jak se vám daří vést dialog s lidmi, jejichž zkušenost církve je velmi odlišná od vaší?
Michal: „Tady se musím přiznat k jedné slabosti: čím jsem starší, tím mám méně energie k tomu, abych se pouštěl do nějaké polemiky. Rád vedu dialog s kýmkoliv, ale jeho předpokladem je nějaký společný základ – východisko, na němž se shodneme. Pak můžeme být v dialogu partnery, můžeme se třeba pohádat, ale víme, že si nasloucháme a rozumíme argumentaci druhého.“
Romuald: „S takovými lidmi se setkávám minimálně, často jsou to prostě lidé zasažení komunistickým a postkomunistickým dějepisem a osloveni Švejkem. To se dá velmi lehce vysvětlit u piva, nebo se tomu společně zasmát.“
Oto: „Je to náročné, i když má zkušenost je, troufnu si říct, velmi široká. Prošel jsem si v rámci církve všemi možnými prostředími a proudy, v různých zeměpisných šířkách a délkách. To je v dialogu někdy výhoda, někdy nevýhoda. Snažím se brát vážně člověka, se kterým mluvím, ale nedělat rychlé závěry a neškatulkovat je někdy boj. Přiznám se, ne vždycky vyhraju. Asi jsme to na zasedáních (a nejen tam) zakusili mnozí: Když neutečeš, nerezignuješ, neškatulkuješ a zůstáváš v postoji otevřenosti druhému, stane se zázrak jednoty v různosti, přesně ve stylu našeho Boha.“
Hana: „Asi se mně to celkem daří, protože ve středisku, kde taky pracuju máme většinou nevěřící děti i rodiny, ale jsou to vcelku dobří lidé, kteří se i nám snaží nějak pomoc a mám radost, že děti, které k nám chodí se chtění něčemu učit.“
Karel: „Někdy se daří vést dialog, jindy méně... Snažím se více naslouchat než dávat ponaučení, víc mluvit o vlastní dobré zkušenosti než druhým vymlouvat tu zkušenost špatnou.“
Pokud byste měl/a shrnout synodu jednou větou, jaká by to byla?
Michal: „Považuji synodu za náš společný úkon víry. Přál bych si, aby to slovo „náš“ zahrnulo celý Boží lid naší diecéze, nejen ty, kdo se synody aktivně zúčastnili.“
Romuald: „Radost ze života Kristovy nevěsty v plzeňské diecézi.“
Oto: „Přátelské setkání v Duchu, díky kterému dokážeme kreativně hledat odpovědi na výzvy dneška.“
Hana: „Milé společenství lidí, kteří v síle a moci Ducha Svatého se snaží hledat co největší dobro pro diecézi.“
Karel: „Naděje. Synoda je o naději, že po nás nezavřeme krám a že jsme posláni jít této naději naproti i za cenu toho, že se může šlápnout vedle.“
