„Mám radost z toho, že diecézní synoda je proces, který nás sjednocuje,“říká v rozhovoru o prvním roku synody v plzeňské diecézi biskup Tomáš Holub.

Rok 2024 byl prvním rokem tříletého procesu diecézní sondy v plzeňské diecézi. Během první etapy sbírali jednotliví delegáti a delegátky ve svých farnostech a společenstvích podněty o současném stavu stavu diecéze. Na základě toho, pak vznikl závěrečný dokument „Mistře, kde bydlíš?“, jehož finální podoba vznikla v říjnu na Generálním shromáždění v Johannisthalu. První etapa diecézní synody skončila a další dvě navazující jsou před námi. Biskupa Tomáše Holuba jsme se proto ptali, jak hodnotí dosavadní průběh diecézní synody a jaké jsou plány do dalšího roku.

Skončila první, „naslouchací“ fáze diecézní synody. Jak byste celý ten rok zhodnotil?

Byl to rok nesmírně intenzivní, který byl spojen s co nejširším hledáním, kde vlastně v diecézi jsme. Moje zkušenost při ježdění po diecézi je taková, že to, v jaké situaci je naše diecéze, vidí každá farnost a jednotliví lidé velmi různě. Teď máme dokument, ve kterém jsme se významnou většinou všech delegátů shodli, že takto naši diecézi vidíme. 

Bohužel je to také rok, který byl poznamenán tím, že jeden z tahounů celé diecézní synody, vedoucí pastoračního oddělení Jindřich Fencl, odešel po těžké nemoci k Hospodinu. I toto patří k zhodnocení prvního roku diecézní synody.

K Jindřichovi se určitě ještě vrátíme. Mě by teď zajímalo, jestli byste dokázal zachytit, jak se lišily vaše představy na začátku prvního roku synody o tom, jak bude probíhat, od toho, jak nakonec skutečně probíhala.

Na jedné straně musím říct, že nás čekalo mnohem více práce. Mnohem víc takové té poctivé, analytické práce obrovského množství lidí. V tomto ohledu jsem by velmi lehkovážný a domníval jsem se, že to nějak dáme. Až pak jsem viděl, jak obrovské penzum práce to je. Jak pro generálního vikáře Petra Hrušku, tak pro celý synodní tým.

Na druhé straně stojí setkání v Johannisthalu, ta závěrečná třešnička na dortu. Takhle jsem si představoval, že by to mohlo být - radostná atmosféra, která dokonce nějak stoupá právě proto, jak se lidé více a více identifikují s tím, co ta synoda znamená. Stalo se to, co jsem si přál. Myslím, že mé přání se naplnilo beze zbytku.

Od jednotlivých delegátů přicházely během tohoto prvního roku podněty z farních skupinek a dalších společenství, které se zaměřovaly na tři základní otázky: misie, uspořádání, hospodaření. Přinesly podle vás nějaká překvapení? Co vás z dosud nashromážděných poznatků nejvíc zaujalo?

Velkým překvapením pro mě bylo, když se ukázalo, kolik existuje aktivit, které nejsou přímo vázány na struktury církve, ale zároveň ten křesťanský rozměr podporují. To pro mě bylo velmi důležité čtení, které bylo úplně jiné, pozitivnější, než jsem si představoval. Překvapila mě také skutečnost, jak relativně stabilní množství kněží v diecézi zůstává, nebo dokonce - protože přišli další -  jak se obměňuje. Zaujala mě ta dynamika, o které se mluvilo mnohokrát - že obecně všichni vnímáme, že jsme v misijní diecézi, ale zároveň chceme mít ještě ty klasické struktury, aniž bychom reflektovali právě to, že jsme misijním územím. Zaujalo mě, že to bylo takto jasně řečeno.

První etapa diecézní synody vyvrcholila generálním shromážděním v Johannisthalu. Vy už jste zmiňoval radostnou atmosféru, která naplnila vaše pozitivní očekávání. Jak byste trošku detailněji popsal samotné setkání, ten čtyřdenní pobyt sta delegátů a delegátek?

Začali jsme modlitbou. Vnímám jako velmi důležité, že první den byl v tichu věnován tomu, abychom naslouchali Hospodinu a prosili ho, aby tam byl při rozhodování s námi. A myslím, že rekolekce, kterou vedl pater Kotas, probošt vyšehradské kapituly, byla opravdu intenzivním vstupem právě duchovního charakteru.

 Další dny byly věnovány intenzivní práci především ve skupinách, které se orientovaly na jednotlivá témata. Každá z těchto skupin si vybrala některé téma z těch tří, která jsou součástí synody. Následovalo schvalování pozměňovacích návrhů, které právě v těchto skupinách vznikly. Bylo pro nás velkým překvapením a organizačně nesmírně náročnou situací to, že jsme počítali, že těch pozměňovacích návrhů bude třeba deset. A ono jich bylo přes devadesát. Takže harmonogram, který jsme měli nastavený, byl trošku v úzkých, protože bylo třeba v jednotlivých skupinách projít těch 91 návrhů a pak o nich ještě jednotlivě hlasovat, aby bylo možné je zapracovat do základního dokumentu. To byla velikánská výzva. Ale myslím, že i toto se velmi povedlo. Noční práce synodního týmu z neděle na pondělí dala vzniknout finálnímu textu závěrečného dokumentu, o jehož jednotlivých odstavcích jsme potom hlasovali v pondělí 28. října dopoledne. Proto při závěrečné mši svaté, slavené v poledne posledního dne, mohl být tento dokument oficiálně požehnán a já jsem mohl podepsat rozhodnutí, že bude publikován jako oficiální výsledek první fáze diecézní synody.

Závěrečný dokument obsahuje 109 odstavců, schválených bodů. Vznikl na základě pracovního dokumentu. Dokázal byste charakterizovat, k jakým změnám bylo přistoupeno, typově jaké návrhy byly přijaty? Šlo spíše o kosmetické záležitosti (přidání slovíček), nebo třeba některé odstavce úplně vypadly, případně dostaly úplně novou podobu? Jak byste tyto změny charakterizoval?

Ty změny nebo návrhy změn měly různé charakteristiky právě od těch kosmetických, až po ty, které měnily celé odstavce. Některé z nich prošly, některé neprošly. Nedomnívám se, že by došlo k radikální změně směřování toho dokumentu.

Například se objevilo něco úplně nového - zvýraznění rozdílu mezi Karlovarským a Plzeňským krajem, který v dokumentu původně vůbec zachycen nebyl. Objevila se reflexe financování kněží jako něčeho nedostatečného. Tyto dobré postřehy a připomínky ten vznikající dokument velmi dobře posunuly a doplnily. Nakonec jde o velkou šíři změn.

Musím ještě říct, že právě kvůli těm mnoha pozměňovacím návrhům už nedošlo ke zcela pozornému čtení té poslední, ekonomické části. Proto se mnozí z delegátů potom rozhodli zdržet hlasování, což v důsledku znamenalo, že některé změny nebyly přijaty. Vnímal jsem, že pro delegáty, kteří na těchto návrzích poctivě pracovali téměř dva dny, to bylo docela velké zklamání. Proto jsem řekl, že zvláště k ekonomickým tématům bude přihlédnuto v další fázi synody, a to i přesto, že nedosáhly dvou třetin hlasů, ale jen 50 %.

Jak už jste zmiňoval na začátku rozhovoru, nesmíme zapomenout ani na Jindřicha Fencla. Ten byl vlastně až do svého odchodu na věčnost důležitou součástí nejužšího organizačního týmu synody. V čem byla jeho role důležitá v rámci diecezní synody? Co se mění jeho odchodem?

Jindřich byl muž, který se pro synodu nadchl a mluvil o ní jako o poslední veliké službě, kterou by rád diecézi nabídl po těch desetiletích, kdy zde na biskupství pracoval v různých oblastech, ale především v té pastorační. Byl to on, kdo byl motorem všech příprav a myšlenek, které vedly až k synodnímu setkání v Johannisthalu. Je to tedy člověk, který bude moc a moc chybět nejen po stránce organizační, ale především teologicky expertní a řekl bych pastoračně zkušenostní.

Budeme muset hledat jiný způsob práce nebo jinak rozdělit tu službu v okamžiku, kdy Jindřich už mezi námi není. Na druhé straně věříme, že máme mocného přímluvce v nebi.

Celý příští rok 2025 bude ve znamení druhé etapy diecezní synody. Co v ní delegáty a nás všechny diecézany čeká?

Druhý rok bude rokem přemýšlení o tom, jak různá napětí nebo nesouhlasy, které se objevují v závěrečném dokumentu, napravit nebo kam je posunout dál. Zmíním dvě věci. Mluvilo se o složitosti financování, na jedné straně například u platu kněží, na druhé o nedostatku peněz na opravu kostelů. To je velké napětí, k němuž se musíme postavit poctivě a říct, co s tím budeme dělat, jak budeme v této záležitosti postupovat dál. Budou tedy vznikat jakési koncepty toho, co znamená a jak má vypadat cesta dál.

Dalším bodem je rozdíl mezi strukturou farností, která ještě v mnohém reflektuje minulou dobu, a misijním charakterem území, které je v současnosti realitou. I tohle je napětí a budeme chtít navrhnout určité koncepty, které budou tato napětí překlenovat. 

Bude to tedy diskuze o tom, jak jít dál u těch jednotlivých konkrétních záležitostí (myslím, že jich bude maximálně osm), které v dokumentu jsou opisovány jako nesrovnalosti.  Jak jít dál tak, aby to celé naše putování bylo harmonické. Tyto koncepty pak budou představeny a další podzimní synodní setkaní bude rozhodovat o tom, který z těchto konceptů bude rozpracován do zcela konkrétních kroků. Půjde tedy o práci s konceptem, který bude řešením pro nyní existující napětí.

Budu opět prosit, aby se do tohoto přemýšlení skrze delegáty zapojili všichni. Aby to byla cesta, na které se lidé z farností podílejí skrze svého delagáta, který s nimi bude o této cestě mluvit a bude je k ní vyzývat.

Z čeho máte v rámci diecézní synody zatím největší radost?

Zatím mám největší radost z toho, že to je proces, který nás sjednocuje. Objevilo se to jako velké téma i na synodním setkání v Johannisthalu. Domnívám se, že se ukázalo, že přes různé názory na mnoho věcí v církvi tento způsob společného hledání lidi sbližuje. To se mi zdá zásadní. Abychom šli společně a ta různost a pestrost byla obohacením, nikoli překážkou.  Jsme jedna parta, která směřuje za Hospodinem společně a vzájemně si na té cestě pomáháme.