Liturgie na generálním shromáždění v Johannisthalu byla jedním z důležitých bodů programu. Zeptali jsme se tedy Sestry Jordány Kleinwächterové a Jana Ptáčka, jak synodu vnímají oni.
Co pro vás osobně znamená synoda a kam nebo k čemu by nás měla dovést?
J.Ptáček: Synodu chápu jako jeden ze způsobů, jak se zeptat na „hlas lidu“, tedy širšího počtu lidí na jejich názory a představy. Kam nás dovede, nevím. Vím ale, že „hlas lidu“ a „hlas Boží“ mohou být, ale často nebývají v souladu. To, že bychom si něco, třebas i většinově, v dobré víře přáli, neznamená, že by to tak být mělo. Ostatně i slavný latinský citát o „hlas lidu, hlas Boží“ je v originále ukryt ve větě, která naopak varuje před tím, abychom se domnívali, že jedno značí druhé. Lze nicméně chovat naději, že nás Duch svatý nenechá na holičkách. Počty a věková struktura věřících v naší diecézi bohužel ukazují, že v evangelizaci je hodně co dohánět. Vidím tak v synodě možnost, jak zjistit evangelizační potenciál diecéze, jak nalézt cesty k jeho aktivizaci a jak si následně věřící zkusit udržet. Uznávám, že jsem spíše zdrženlivý, ale velice rád se nechám výsledky synody překvapit.
Sestra Jordána: Synoda pro mě znamená naději, setkání ve společenství a společné hledání toho, k čemu nás zve Hospodin v Plzeňské diecézi.
Vaším úkolem je zajištění liturgie. Jaká jsou její specifika v rámci diecézní synody? Na co se především zaměřujete?
Sestra Jordána: Modlitba je nedílnou součástí synodního hledání. Proto bude liturgie provázet účastníky synody celým časem. Život církve nejen v naší diecézi nabízí pestrost a krasu v různosti, a proto bychom chtěli zprostředkovat nejrůznější podoby a formy modlitby, zapojit pokud možno co nejvíce účastníků z různých koutů diecéze a skrze modlitbu spolupracovat s Duchem svatým a společně slavit synodu.
J.Ptáček: Liturgie jako taková má svá pevná pravidla a řád. Navazuje na tisíciletou tradici a tak (a správně) neposkytuje moc prostoru k nějakým velkým úpravám. Kdyby to dovolovala, šlo by spíše o divadelní představení než o bohoslužbu. Kdosi kdysi řekl, že tradice je způsob, jakým se do našeho rozhodování o věcech zapojují naši předci. A já s tím naprosto souhlasím. Samozřejmě jsou způsoby, jak i v takovémto omezeném rámci vyjádřit potřebné – jednotu v rámci diecéze i rozmanitost v povoláních k různým službám. Oříškem synodní liturgie, tedy ne pouze mešní, ale i např. liturgie hodin, je to, jak spojit v jeden funkční celek lidi různých, řekněme farně-liturgických zázemí. Proto se snažíme v rámci možností o vyváženost. Pro mne osobně je ale velmi důležité, abychom nezapomínali na to, že tím nejdůležitějším v liturgii je Bůh, který se pro nás stal člověkem.
Jak probíhaly liturgické aktivity na prvním generálním setkání delegátů v Johannisthalu?
Sestra Jordána: Celou synodu jsme začali v tichu modlitbou a přemýšlením o Boží velikosti a charismatech, které jsme každý z nás dostali pro službu ve společenství církve. Denně jsme slavili mši svatou a společně jsme se připojili k modlitbě církve v ranních a večerních chválách. Nechyběl i večer s modlitbou chval a adorací, při které byla nabídnuta také přímluvná modlitba.
J.Ptáček: Jednalo se o první takto velkou akci, se kterou nikdo z nás neměl předchozí zkušenost. Přeci jen nepořádáme synody každý den. Ač ne všechno dopadlo dle původních plánů, tak lze konstatovat, že se podařilo sladit vše v jeden celek. Jistá striktnost a řád v liturgii mají přeci jen i své kladné stránky.
